Jak jsem (ne)odjela

Těšila jsem se do Hamburku jako malé děcko. Byla jsem šťastná, v jednom kuse vysmátá a vůbec se nacházela v jakési životní euforii. Věděla jsem, že rozhodnutí odjet jinam je prostě správný, a potvrzoval mi to i fakt, že se mezi mnou a Hamburkem obrazně řečeno rozestupovaly vody. Jak jsem již psala, podařilo se mi překonat ne příliš povzbudivou minulost erasmu na naší katedře, projít konkurzem přes bídný prospěch, dokonce mi o prázdninách stejně rychle, jako se objevila, zmizela i cysta na vaječníku. Prostě jsem si představovala nějakého Mojžíše, jak odhání všechny vlny, které se na mě hrnou a které by mi ten semestr v Německu mohly překazit, a já suchou nohou kráčím na sever, zatímco všechny překážky kolem mě stojí v pozoru.

Jediné, co mě znepokojovalo, byl můj zdravotní stav, který se pár dní před odjezdem poněkud zhoršil. Začalo mi být divně, navíc tak nějak jinak a jindy, než jsem byla zvyklá. Navzdory tomu jsem vše přičítala předodjezdovému stresu, nevyvozovala z toho žádné dlouhodobé závěry, a jak to šlo, odpočívala a snažila se to vypálit pomocí whisky.

Plán byl takový, že se první říjnovou neděli s rodiči přesuneme do Ústí nad Labem, kde přespíme u příbuzných, na druhý den překročíme hranice a pojedeme nekonečně dlouhou rovinou až nahoru k moři. Večer se ubytujeme u mě na koleji. Ráno v 10 hodin podepíšu v kanceláři koleje smlouvu a ve 14 hodin přijdu na sraz u sochy před univerzitou s erasmovou paní referentkou pro předání dokumentů potřebných pro nahlášení se na Úřad evidence obyvatel (Einwohnermeldeamt = slovíčko z první lekce němčiny u nás na gymnáziu; ejhle, jak se hodí!) i zápis předmětů, k tomu šalinkartu na celý semestr, a byla by mě vyzvedla i na letišti, případně na nádraží, kdyby to bylo potřeba. Takzvaný pick-up service. Zkrátka a dobře, vše od toho dne bylo v duchu německé pünktlichkeit naplánováno takřka na hodinu a mělo to běžet jako na drátkách.

Jenomže jak se k nám s blížícím se večerem Ústí přiblližovalo, bylo mi divněji a divněji a poslední kilometry kroutící se podél Labe jsem odřídila z posledního. Jak jen to šlo, zalezla jsem do postele a snažila se usnout. Ale nedařilo se. Noc jsem takřka probděla, bolela mě hlava a teplota mého těla kolísala kolem 39°C. Byla jsem ze všeho výsostně zmatená, nechápala jsem, co to má být. Druhý den eviděntně nebylo možné pokračovat v nastíněném plánu, jenomže co teď s tím? A co mi vlastně je? V tom zmatku jsem zvládla akorát rozeslat zprávy pár dobrým přátelům s prosbou o modlitbu.

Naštěstí se nám ráno podařilo dostat do ústecké nemocnice. Vyšetřili mě opravdu zevrubně od rentgenu dutin i plic až po tělní tekutiny. Pak jsem se nadopovala léky a napsala mejly všem kolegům z Hamburku, kteří figurovali v náplni příštích dnů. Nejhorší bylo, že jsem jim nemohla sdělit žádnou prognózu, neboť jsem si ji sama nedovedla ani představit. A nejdivnější to začalo být, když mi odpoledne po zpracování prvních výsledků dopoledních vyšetření sdělili, že se nenašlo vůbec nic. 

A tak se vše obrátilo naruby. Z plánů nezůstal kámen na kameni a já netušila, co bude dál. Jasné bylo akorát to, že se druhý den v 10 hodin do kanceláře koleje nedostavím. A na sraz u sochy před univerzitou ve 14 jakbysmet.