Rozhodnutí a přípravy

9. 2. 2017 18:33
Rubrika: ...na Erasmu

Bylo to v listopadu 2015. Sudovala jsem šestým rokem učitelství, u toho prvním rokem učila na stavební průmyslovce, potýkala se s radostmi a strastmi začínající učitelky i studentky končící školu zároveň a bylo toho na mě zkrátka moc. Končily podzimní prázdniny, slézali jsme s kamarádem z Kitzsteinhornu, pod námi se rozkládalo nádherné alpské údolí a na úbočích se proti zapadajícímu slunci rýsovaly siluety krav, když mě to napadlo: Pojedu na Erasmus. Je to totiž jediné řešení, jak si jako mladá holka (která navíc vypadá ještě mladší, než ve skutečnosti je, a nemůže si vypomoct fousem jako její mužští kolegové) do budoucna poradit s pubertálními fakany.

Hned jsem se ale zarazila: já a na Erasmus? Já, která vždy s téměř posvátnou úcou hleděla na ty, ktěří se neohroženě pustili do zápasu s univerzitní byrokracií a vybaveni štítem sebevědomého vystupování a oštěpem výmluvnosti proplouvali z jednoho kola do druhého nechávajíce za sebou své méně šikovné spolužáky, aby nakonec odcestovali do vysněné destinace naprosto vyšťavení absolvovaným konkurzem? Já, která se zařekla, že tohle nemám na stará kolena zapotřebí? A navíc, jak by to jako mělo souviset s mým vyučováním? Tím spíš, že mezi studenty učitelství na naší fakultě se tohle prostě nedělá. Přede mnou nikdo nikam nejel. A když už to kdosi snad zkusil, zadrhl se na nějaké stupidní byrokratické chybě, která výjezd studentům učitelství údajně vůbec nedovoluje. Tak proč by se to mělo podařit zrovna mně? 

Nerozuměla jsem sama sobě, ale přesto mě k výjezdu něco táhlo. Dokonce jsem časem pochopila, v čem by mi taková zkušenost pomohla jako učitelce. A tak jsem následujícího jara začala zkoumat, jaké jsou možnosti, kam by se vyjet dalo a kam ne a co to všechno obnáší. Jedno mi bylo jasné od začátku, že chci studovat v původním jazyce dané země, čímž se výběr podstatně zúžil, až nakonec zbylo Německo a Rakousko. Dalším kritériem bylo zažít jiné prostředí, než jaké mi kdy může nabídnout česká kotlina. A tak nakonec zvítězil Hamburg: němčina, moře, přístavy, rovina, kam oko dohlédne, komplet vybombardované a znovu postavené centrum, evangelické prostředí. Řekla jsem si, že udělám všechno pro to, abych konkurzem prošla, a uvidím, kde (a jeslti vůbec) to kiksne. Překonala jsem spoustu ostychu a vycvičila se v asertivitě při obíhání neznámých profesorů coby garantů smluv, telefonování neznámým lidem s tím, že po nich zase něco chci, uhánění rektorátních úředníků při jejich nedochvilnostech, korespondenci v němčině s paní referentkou z Hamburku. Dokonce jsem si musela narychlo během dvou dnů vymyslet téma diplomky a sehnat k němu vedoucí, aby její podpis nechyběl na přihlášce do konkurzu. Bylo to rychlé a překotné, ale vše tak nějak běželo a nikde žádnej zádrhel, až mi to přišlo divný. Myslela jsem tedy, že neprojdu konkurzem pro svůj trojkařský prospěch. Ale ani to se nestalo. Vybrali mě. A i když je dost možný, že vybrali pro málo zájemců všechny, kteří se přilásili, měla jsem fakt radost!

Na řadu přišel druhý koloběh: vykorespondovat vše potřebné s hamburskou paní referentkou. Zařídit si pojištění. Sehnat ubytování. Rozmyslet si, kdy a jak se tam dostat, co vzít s sebou. Zařídit cizoměnný účet v bance. Dodělat zkoušky. Naštěstí má povaha našich západních sousedů jednu vlastnost, kterou běžně shledávám legrační až otravnou, a to je jejich pünktlichkeit. Vše, zejména záležitosti byrokratického charakteru, je jasné a je naprosto běžné, že fungují. Snad díky tomu paní referentka považovala za samozřejmost nebo skoro věc osobní cti sehnat mi ubytování upozorňovat mě na blížící se termíny toho či onoho a o všem, co je v mé záležitosti nového, mě pravidelně informovat. Věřím, že spoustu věcí tato důslednost v komunikaci ulehčila a zefektivnila, zároveň však vím, že to není vůbec běžné. (Kupříkladu onen kamarád z úvodního odstavce souběžně se mnou procházel stejnou procedúrou, jenomže ve Francii. Vše si musel zařizovt sám, navíc ani nebylo pořádně jasné, co přesně, zrátka vládl v tom takový románským národům vlastní chaos, nebo chcete-li chaůsek.)

A tak se stalo, že jsem poslední týden září 2016 balila a balila, až jsem stanula uprostřed pokoje mezi zavazadly všeho druhu a vyčkávala příjezdu rodičů, kteří měli mě a ta zavazadla nabrat a do Hamburku odvézt. To jsem ovšem netušila, že již nežiji já, ale žije ve mně... Zkrátka že v sobě už měsíc nosím někoho dalšího...

Zobrazeno 709×

Komentáře

Jan Škrášek

Wow! Gratulace!

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O blogu

Anna Otrubová
na signály.cz

Články vznikají většinou coby zprávy z erasmu v Hamburku pro kamarády a přátele. Případní náhodní kolemjdoucí jsou samozřejmě také vítáni, jen vždy nemusejí pochopit všechny souvislosti.

Nejnovější články

Autor blogu Grafická šablona Nuvio