Nežiji už já, žije ve mně virus

16. 4. 2017 17:19
Rubrika: ...na Erasmu

Podobně jako Boží slovo v parafrázovaném biblickém verši začal můj život řídit organismus zvíce hořčičného zrnka (obrazně řečeno, ve skutečnosti je mnohem menší). A počínal si tak, že snad nebylo obalsti, do níž by nebyl nezasáhl:

Měla jsem být sama a v Hamburku, ale ocitla jsem se u rodičů a v Brně.

Měla jsem se učit ještě větší samostatnosti, ale byla jsem byla odkázaná ve všem jen na ně a na to, jak se o mě postarají.

Měla jsem poznávat nové lidi, ale vídala jsem dokola jen dvě tváře.

Chtěla jsem hodně sportovat, ale mohla jsem jen ležet.

Zkrátka měla jsem tolik plánů a představ, o kterých jsem věděla, že jsou dobré, ale musela jsem se smířit s pravým opakem. A ke všemu to oblečení: Poslední rok jsem doplňování a vylaďování svého šatníku věnovala nemálo času i skrovné učitelské výplaty, neboť když se živíte tím, že na vás téměř každý den civí zhruba stovka puberťáků, jedna z věcí, co fakt nechcete, je nebejt elegantní.

Ležela jsem v horečkách, bylo mi dost zle a dny a noci beze spánku plynuly. Nasadila se přísná dieta a nedalo se dělat nic než čekat. A tak jsme cimrmanovsky nevěděli nic, ale zato jsme to věděli přesně.

Co mě ale samotnou stále znovu překvapovalo, byla moje nálada. Snad za to mohly právě ty horečky kombinované s již zmíněnou jobovskou mantrou (léky to být nemohlo, neboť na mononukleózu žádné nejsou), ale já byla plná radosti, klidu a naděje. Přišlo mi to všechno tak legračně absurdní, že jsem se musela prostě jen upřímně smát. Pan Bůh byl pro mě v těchto postojích jakoby spiklenec, kterej mi přichystal takovou, řekněme, bojovku, já jí procházím, plním úkoly, zdolávám nejrůznější překážky a sbírám bludišťáky nebo něco podobného. Někdy mě na té trati potkají situace, v nichž všechny ty vydřený bludišťáky musím odevzdat nebo o ně nějak přijdu, ale spíš než tragický mi to přijde vtipný, oba se tomu smějeme, protože on ví a já mu to věřím, že za nějakým rohem budou buď noví bludišťáci, nebo možná ještě něco lepšího než bludišťáci. A tak jsem se každý den modlila, abych tuhle radost a odevzdanost neztratila. Vždycky jsem totiž bývala tak trochu pesimista ne nepdobný Ijáčkovi z Medvídka Pú. Mívala jsem pocit, že jsem nenapravitelný smolař a zmatkař, že kdykoliv se mi může něco vymstít nebo pokazit, vymstí se mi to a pokazí. A kdykoliv jsem byla nemocná (a že to nebylo málokdy), strašně jsem se vztekala a cítila ukřivděná.

Přestože se tedy vše naprosto změnilo, nadále jsem prožívala svůj úděl šťastně, vysmátě a vděčně podobně jako před odjezdem. Každý den jsem za to děkovala, stejně jako za ty, kteří se o mě obětavě starali, modlili se za mě nebo mě jakkoliv podporovali. A dělám to doteď, neboť nebýt jich, mohl probíhat boj s panem E.-B. daleko bouřlivěji a mít třeba i doživotní následky.

Asi po měsíci aktivního stonání na plný úvazek jsem začala pozvolna chodit ven, sem tam do divadla, obnovovat postupně šatník a jednou za týden jezdit do Prahy na přednášku. Bydlení s rodiči mi přes počáteční obavy přinášelo spoustu požehnaných chvil a nových rozbřesků. Ale přesto, jamile jsem se byla schopná sama o sebe postarat a nevyčerpat se tím, přesunula jsem se do svého rodného Dvora Králové, malého města v Podkrkonoší, do bytu, v němž jsem vyrůstala a kam jezdíme na prázdniny, do místní farnosti, v níž jsme bývali hodně aktivní, a stala se tak jednou z místních postaviček. Odstěhovali jsme se odsud skoro před dvaceti lety, ale přesto mám na svá předškolní léta strávená právě zde mnoho živých vzpomínek. A tak se mi někdy zdálo, že se nezměnilo vůbec nic, a jindy že zase hrozně moc.

Zažila jsem po letech echt zimu s hromadou sněhu. Mohla jsem oživit stará přátelství častějším osobním kontaktem. Některá nová a velmi inspirativní přátelství vznikla. Pronikla jsem do podkrkonošských hudebních kruhů. Mohla jsem si po dlouhé době zkusit, jaké to je na tak malém městě žít. Jaké to je nemít v mnoha ohledech na výběr. A jak je fan, když se někde ekumena dělá od mezilidských vztahů, a ne od církevní „vrchnosti” a teologických slovních hříček. (Vždycky jsem říkala, že ekumena se má dělat u piva, ale až teď jsem to měla možnost pořádně zažít.) Každý den jsem se mohla kochat pohledem na kopce a chaloupky, které se táhnou kolem města, a čolvěku tak dávají pocit jakéhosi ukotvení v krajině. Udělala jsem další státnici. A začala běhat.

Snad díky takovému prostředí se z tohoto období stal čas návratu k vlastním kořenům, ale i vytrhání toho, co se jako mé kořeny tvářilo, ale nebylo jimi. K rozvázání spousty uzlů jak vně, tak uvnitř mě. Zároveň pak na těch znovu-objevených a revidovaných základech vznikl prostor k tvoření nového, tedy prostor nových otázek, prostor pro hledání nových odpovědí. Hotová s tím nejsem, ale aspoň jsem mohla začít tak nějak z gruntu.

Pořád vidím, jak moc jsem to potřebovala. Snad i proto, že se mi podařilo pobyt v Hamburku přesunout na letní semestr, což v Německu znamená asi tak duben až srpen. Věřím, že tohle uvědomělé ukotvení mi v tom moři na severu může být jedině k dobru.

Panu E.-B. jsem vděčná, že jsme spolu mohli mít tu čest. 

Zobrazeno 1090×

Komentáře

Jarish

Hezké... Moc pravdivé. Pro většinu lidí by bylo dobré si to přečíst.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O blogu

Anna Otrubová
na signály.cz

Články vznikají většinou coby zprávy z erasmu v Hamburku pro kamarády a přátele. Případní náhodní kolemjdoucí jsou samozřejmě také vítáni, jen vždy nemusejí pochopit všechny souvislosti.

Nejnovější články

Autor blogu Grafická šablona Nuvio