Podobně jako Boží slovo v parafrázovaném biblickém verši začal můj život řídit organismus zvíce hořčičného zrnka (obrazně řečeno, ve skutečnosti je mnohem menší). A počínal si tak, že snad nebylo obalsti, do níž by nebyl nezasáhl:
Měla jsem být sama a v Hamburku, ale ocitla jsem se u rodičů a v Brně.
Měla jsem se učit ještě větší samostatnosti, ale byla jsem byla odkázaná ve všem jen na ně a na to, jak se o mě postarají.
Měla jsem poznávat nové lidi, ale vídala jsem dokola jen dvě tváře.
Chtěla jsem hodně sportovat, ale mohla jsem jen ležet.
Zkrátka měla jsem tolik plánů a představ, o kterých jsem věděla, že jsou dobré, ale musela jsem se smířit s pravým opakem. A ke všemu to oblečení: Poslední rok jsem doplňování a vylaďování svého šatníku věnovala nemálo času i skrovné učitelské výplaty, neboť když se živíte tím, že na vás téměř každý den civí zhruba stovka puberťáků, jedna z věcí, co fakt nechcete, je nebejt elegantní.
Ležela jsem v horečkách, bylo mi dost zle a dny a noci beze spánku plynuly. Nasadila se přísná dieta a nedalo se dělat nic než čekat. A tak jsme cimrmanovsky nevěděli nic, ale zato jsme to věděli přesně.
Co mě ale samotnou stále znovu překvapovalo, byla moje nálada. Snad za to mohly právě ty horečky kombinované s již zmíněnou jobovskou mantrou (léky to být nemohlo, neboť na mononukleózu žádné nejsou), ale já byla plná radosti, klidu a naděje. Přišlo mi to všechno tak legračně absurdní, že jsem se musela prostě jen upřímně smát. Pan Bůh byl pro mě v těchto postojích jakoby spiklenec, kterej mi přichystal takovou, řekněme, bojovku, já jí procházím, plním úkoly, zdolávám nejrůznější překážky a sbírám bludišťáky nebo něco podobného. Někdy mě na té trati potkají situace, v nichž všechny ty vydřený bludišťáky musím odevzdat nebo o ně nějak přijdu, ale spíš než tragický mi to přijde vtipný, oba se tomu smějeme, protože on ví a já mu to věřím, že za nějakým rohem budou buď noví bludišťáci, nebo možná ještě něco lepšího než bludišťáci. A tak jsem se každý den modlila, abych tuhle radost a odevzdanost neztratila. Vždycky jsem totiž bývala tak trochu pesimista ne nepdobný Ijáčkovi z Medvídka Pú. Mívala jsem pocit, že jsem nenapravitelný smolař a zmatkař, že kdykoliv se mi může něco vymstít nebo pokazit, vymstí se mi to a pokazí. A kdykoliv jsem byla nemocná (a že to nebylo málokdy), strašně jsem se vztekala a cítila ukřivděná.
Přestože se tedy vše naprosto změnilo, nadále jsem prožívala svůj úděl šťastně, vysmátě a vděčně podobně jako před odjezdem. Každý den jsem za to děkovala, stejně jako za ty, kteří se o mě obětavě starali, modlili se za mě nebo mě jakkoliv podporovali. A dělám to doteď, neboť nebýt jich, mohl probíhat boj s panem E.-B. daleko bouřlivěji a mít třeba i doživotní následky.
Asi po měsíci aktivního stonání na plný úvazek jsem začala pozvolna chodit ven, sem tam do divadla, obnovovat postupně šatník a jednou za týden jezdit do Prahy na přednášku. Bydlení s rodiči mi přes počáteční obavy přinášelo spoustu požehnaných chvil a nových rozbřesků. Ale přesto, jamile jsem se byla schopná sama o sebe postarat a nevyčerpat se tím, přesunula jsem se do svého rodného Dvora Králové, malého města v Podkrkonoší, do bytu, v němž jsem vyrůstala a kam jezdíme na prázdniny, do místní farnosti, v níž jsme bývali hodně aktivní, a stala se tak jednou z místních postaviček. Odstěhovali jsme se odsud skoro před dvaceti lety, ale přesto mám na svá předškolní léta strávená právě zde mnoho živých vzpomínek. A tak se mi někdy zdálo, že se nezměnilo vůbec nic, a jindy že zase hrozně moc.
Zažila jsem po letech echt zimu s hromadou sněhu. Mohla jsem oživit stará přátelství častějším osobním kontaktem. Některá nová a velmi inspirativní přátelství vznikla. Pronikla jsem do podkrkonošských hudebních kruhů. Mohla jsem si po dlouhé době zkusit, jaké to je na tak malém městě žít. Jaké to je nemít v mnoha ohledech na výběr. A jak je fan, když se někde ekumena dělá od mezilidských vztahů, a ne od církevní „vrchnosti” a teologických slovních hříček. (Vždycky jsem říkala, že ekumena se má dělat u piva, ale až teď jsem to měla možnost pořádně zažít.) Každý den jsem se mohla kochat pohledem na kopce a chaloupky, které se táhnou kolem města, a čolvěku tak dávají pocit jakéhosi ukotvení v krajině. Udělala jsem další státnici. A začala běhat.
Snad díky takovému prostředí se z tohoto období stal čas návratu k vlastním kořenům, ale i vytrhání toho, co se jako mé kořeny tvářilo, ale nebylo jimi. K rozvázání spousty uzlů jak vně, tak uvnitř mě. Zároveň pak na těch znovu-objevených a revidovaných základech vznikl prostor k tvoření nového, tedy prostor nových otázek, prostor pro hledání nových odpovědí. Hotová s tím nejsem, ale aspoň jsem mohla začít tak nějak z gruntu.
Pořád vidím, jak moc jsem to potřebovala. Snad i proto, že se mi podařilo pobyt v Hamburku přesunout na letní semestr, což v Německu znamená asi tak duben až srpen. Věřím, že tohle uvědomělé ukotvení mi v tom moři na severu může být jedině k dobru.
Panu E.-B. jsem vděčná, že jsme spolu mohli mít tu čest.
Hezké... Moc pravdivé. Pro většinu lidí by bylo dobré si to přečíst.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.