Dvorské dětství

Prvních sedm let života jsem strávila v malém městečku Dvůr Králové nad Labem. Tento předlouhý název (zkuste ho v městnat do maličkých kolonek v jakémkoliv formuláři) se v mém dětském životě zrcadlil hned dvěma způsoby: Labe jsme měli rovnou před domem (o čemž ví své náš sklep) a museli jsme přes ně, ať jsme šli téměř kamkoliv. A dvůr, ten byl zase na druhou stranu, uvnitř bloku. My mu sice říkali dvorek, což zní malince, ale byl to opravdu obrovský prostor ohraničený z poloviny činžáky a z poloviny vilkami vesměs prvorepublikového původu. Prostory příslušící jednotlivým činžákům neoddělovaly zídky, jak bývá zvykem, ale tvořily dohromady jeden velký svět. Svět zahrádek, klepadel, pump, šňůr na prádlo, kůlniček a prolízaček. Vzadu byl vjezd bez brány, takže na dvorek mohl klidně přijít kdokoliv zvenku, ale využívala ho kromě obyvatelů domů hlavně popelářská auta, která jsem každé úterní ráno netrpělivě vyhlížela z okna. Přes tuto otevřenost působil dvorek jako svůj vlastní svět a byl hojně využíván obyvateli všech věkových skupin ke společenskému životu všelikého druhu. 

Dívám se z okna na paní Chmelíkovou, dámu, která i při práci na zahrádce vypadá no-obl. Vyšší, hubená, jakoby vyschlá paní s dlouhými prsty, šedými nafoukanými vlasy jak ze 60. let a „zakouřenými” brýlemi na způsob Nadi Urbánkové. Mluví vejchodočesky, říká třeba „nalízt” místo „najít”. Každý den chodí na zahrádku „zalejvat šnitlik” a pak si na chvilku s cigaretkou posedět na lavičce.

Z roháku vychází shrbený pan Vágner v černé rádiovce. Oproti ostatním lidem, které tu potkávám, má svou vlastní kůlničku a v ní... Co v ní všehno má, je předmětem mých děsivých představ. Určitě v ní ale žijí králíci, které chodí krmit pampeliškovým lupením. Klece jakoby byly součástí spousty haraburdí. S panem Vágnerem pokaždé vedu řeči za účelem dostat se do kůlničky a pořádně ji prozkoumat. Nikdy se mi to nepodaří. 

A hele, paní Halamová, silnější paní s bílou trvalou. Ta moc ven nechodí, zato ale, jakmile mě uvidí hrát si na dvorku, otevře okno a hodí mi žvejkačku. Ne však takovu tu štiplavou, jakou žvejká maminka, ale tu dětskou, červenou nebo oranžovou, co chutná po ovoci a je zabalená v bílým papírku.

Pan Procházka, ten má záhonky dva. Jeden obyčejnej a přes druhej klade po domácku vyrobený skleník: konstrukci z lehkého kovu potaženou jakýmsi igelitem. Pomáhám mu se svou malinkou konvičkou přinést vodu z pumpy, oba záhonky zalít a ten speciální potom přiklopit tou konstrukcí. Představuju si, jaké by to bylo, kdyby mě pan Procházka přiklopil taky a já byla pod tím igelitem jako v domečku... Jednou mě vzal k jednomu z klepadel, naaranžoval k jeho okraji, koukal do takové krabičky a říkal, abych se na něj nedívala. Za pár dní u nás zazvonil a přinesl rodičům několik mých černobílých umělecky působících fotek, čímž mamku strašně dojal. A já konečně pochopila, co byla zač ta klepadlová akce.

 Jé, Radek, kluk z vedlejšího domu. Je starší, už chodí do školy, a tak si chodí hrát na druhou stranu dvorku s většími dětmi, kde je velké hřiště a prolízačky. Cestou se u mě ale vždycky zastaví a hraje si chvilku se mnou. Anebo se schováme do šeříkového keře a dáváme si pusy.

Paní Sedláčková, ta bydlí v bytě pod námi, a tak jistě mnoho zkusí. Považte, mít nad sebou rodinu se třemi malými dětmi... Ač je jí snad 90, nikdy si nepostěžuje a jen se na mě usmívá z okna osázeného muškáty všech barev. Nemůžu se rozhodnout, jestli muškáty voní, nebo smrdí.

Na kolech se vracejí Šecovi. Asi padesátiletí manželé, kteří bydlí nad námi a stěžují si v jednom kuse. Dělají domovníky a nejvíc si na mně smlsnou, když mě přistihnou dřepět nad kanálem a házet do něj kamínky štěrku z okolní cestičky a zkoumat zvuky, které kamínek dopadnuvší na vodní hladinu dělá.

Jitka je holka, co sice bydlí úplně jinde, ale do našeho domu dochází za prarodiči. Buď spolu házíme kamínky do kanálu, nebo zkoumáme, jaký ksicht na nás vykouzlí konzumace šťovíku. A tak podobně. Dlouho mi trvalo, než jsem jí ke jménu přidala počáteční J: do té doby jsem na ni z okna volávala „Itkóóó”.

Martin. Kluk z opačného rohu, přesto se občas potkáme. On i jeho dva bratři jsou ušmudlaní pobudové, proto se jich trochu bojím. Ale mají zvláštní maminku: takovou jednodušší ženu se smutnýma očima. Martin se později stane mým spolužákem v první třídě. Při hodině, v níž si budeme měřit hlavy, dostávat, dezinfikovat a podepisovat plynové masky odpovídající velikosti, se pokaká. Zařídím, aby si pro něj přišla maminka s čistým oblečením, přece bydlí vedle. Zemře v pětadvaceti.  

Dívám se z okna a vidím malou Andulku s palmičkou na hlavě, jak běhá sem tam. Od kanálu ke šťovíku, od klepadla k šeříku, od pumpy k záhonku. Tu se zastaví s paní tou, tu s paní onou. Občas se k ní přidá mladší sestra nebo bráška v kočárku. To ale jen, když jde maminka ven pověsit prádlo, sami venku zůstat ještě nemohou. Se všemi si Andulka povídá, je roztomilá a vede pestrý společenský život, jaký jí jen dvorek může nabídnout. A má pocit, že se na tomhle nic nezmění.

Dívám se z okna, ale co tam vidím doopravdy? Dnes, bezmála dvacet let poté, co se Andulka proběhla po dvorku naposledy před stěhováním do Brna, jsou pryč kůlničky, záhonky i pumpy. Šeříkový keř je ošmikaný na pětinu. V tom, co z něj zbylo, bychom se s Radkem neměli šanci schovat. Zmizely i tři krásné vzrostlé smrky včetně hřiště a starých prolízaček. Žádné děti si venku nehrají, nikdo nehází kamínky do kanálu a šťovík na trávníku přestal růst. Zůstali snad jen šňůry na prádlo a manželé Šecovi se svými koly. Bůh ví, kde je konec všem ostatním postavičkám...

Staří lidé jako takoví ale ze dvorku nezmizeli: většinu jeho plochy totiž zaujímá nový důchoďák, kde jich je jistě ještě mnohem víc. Ale na rozdíl od minulosti nejsou vidět. „Nás” od „nich” dělí kromě zdi vysoký plot.

Běžně bývám daleka stýskání si po starých časech, ale při pohledu z okna si nemohu pomoci, neboť mi nabízí model něčeho, na co narážíme všichni dnes a denně. O co jsou dnešní děti ochuzené, když si nemohou hrát na dvorku jako já a objevovat svět po svém, jelikož je to považováno za nebezpečné? Když nemají z raného dětství přirozenou zkušenost mezigeneračních vztahů? Můžeme se na ně zlobit, že staré lidi schovávají za zdi a ploty, protože neví, jak se k nim chovat?

Nebo z druhé strany: Je pro starého soběstačného člověka opravdu výhrou bydlení v pokojíku v domově důchodců, když tam nemá svůj záhonek, kůlničku, dílničku a co já vím co ještě, o co se může starat, čemu věnovat svoji pozornost, vidět třeba i jen malý výsledek své práce a díky tomu se třeba necítit tak zbytečný?

Anebo když kolem něj nepobíhají nějaké Andulky s palmičkami na hlavě a nepovídají si s ním?