Malá kriminální zápletka

Zprávy z nemocnice se neměnily ani v úterý. Co test, to negativní výsledek. Neměnil se však ani můj stav, a pokud snad, tak k horšímu. Proto jsme se večer vydali s rodiči tam, odkud před dvěma dny vyjeli: do Brna. Samozřejmě jsem se opět nadopovala brufeny, přesto mě bolely uzliny po celé hlavě, takže jsem se nemohla pořádně opřít, navíc jsem – snad následkem horečky – přestala cítit půlku hlavy. Zkrátka byla to cesta za všecny prachy. A tak trochu na palici.

Dojeli jsme v noci a já opět zvolila strategii dostat se co nejrychleji do postele. Stejně tak rodiče, proto odložili stěhování věcí z auta do bytu na druhý den. Tento fakt pro mě nabyl významu v plné intenzitě až ráno, kdy mě mamka probrala z podivného spánku-nespánku slovy: Ančo, máme vykradený auto!

Musím říct, že takovéto oznámení je snad jeden z nejefektivnějších mezi budíky, i když by vzniknuvší situace svou absurditou do horečnatého snu mohla lehce zapadnout. Ale bohužel, byl to fakt. Z prvotního šoku mi pomohlo mámino pokračování, něco tam prý zůstalo, nevzali všechno. Do auta se dostali bůhvíjak, nic nerozbili, zůstalo zamčený, ale do té naší staré dobré Dacie se jak vidno dá dostat i jinak než použitím zámku či jeho demolicí. Po ohledání auta policisty (stejně nic nenašli) přinesli rodiče zbytek věcí do bytu, abych zjistila, co teda ještě mám a co už ne. Ukázalo se, že noční návštěvníci naštěstí ponechali bez povšimnutí tašku plnou bot, pár matematických učebnic (i když to se jim ani nedivím), nádobí, spacák (to se jim naopak dost divím), spodní prádlo a pár dalších věcí. Co si ale odnesli, byly dva velké kufry plné oblečení pro nejedno roční období a události všeho druhu, žehličky a půllitrovky domácí slivovice.

Všechno to byl tak dokonalej šok, že jsem si nedokázala vůbec nic myslet. Prostě jsem jen byla celej den vykulená, a to i v nemocnici, kam mě později mamka vzala k novým odběrům a testům. Hlavou se mi honilo stále jen jobovské: Hospodin dal, Hospodin vzal. Jméno Hospodinovo budiž pochváleno. Tahle mantra mi jela v (pod)vědomí stále dokola, jen sem tam se proměnila v jistou evangelickou píseň. Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít. Ty líp nežli já víš, co mi prospívá, co přebývá, co schází...

Když jsem ji prvně na bohoslužnách zpívala, vryla se mi do paměti tím, jak intenzivně se mi nelíbila, což ji mezi ostatními mně známými exempláři z Evangelického zpěvníku činilo unikátní. Taková patetická mi přišla. Podle slov ještě nevypadá nejhůř, ale měli byste slyšet tu melodii... Najednou mi však byla k ruce svou přiléhavostí a odevzdaností. A tak jsem ji vzala na milost a s Jobem nechala běhat svou myslí. Spolu mě uklidňovali a utvrzovali v postoji, v němž jsem události oněch dní z ruky Páně dokázala vskutku přijmout. Jako dar, ne jako nevyhnutelnou nutnost.

První výsledky byly hotové odpoledne. S dvoudenním odstupem od těch ústeckých už vypadaly o poznání hůř, zejména jaterní testy byly velmi, velmi nevalné. Můj nový kamarád tedy po sobě začal zanechávat stopy pro sebe typické. I když zatím nebyl prokázán přímo, začínalo být zjevné, s kým mám tu čest: pan E.-B. Virus, původce mononukleózy.